ICT a andragogické poradenství

6.2.1 Teoretická východiska

Proces zacházení s vězni je ve vězeňském systému prováděn systematickými a odbornými metodami zacházení s vězni. V současné době je dle aktuálního a strategického dokumentu Koncepce vězeňství do roku 2025 kladen důraz především na vzdělávání a zaměstnanost osob ve výkonu trestu odnětí svobody (dále OVTOS). Při těchto procesech jsou důležité psychosociální aspekty a okolnosti, které souvisejí s výchovou a vzděláním, prevencí, a především s resocializací[1]. Tyto aspekty také determinují psychologický vývoj jedince, diagnostikují jeho schopnosti a potenciál učit se – více viz docilita (srov. Schubert, 2019 a Schubert, Pavlov a Neupauer, 2021) a motivaci ke změně disociálního chování (srov. Veteška a Fischer, 2020).

Samotný proces zacházení s osobami ve VTOS je v České republice upravován zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, jednotlivými předpisy (např. vnitřní řády věznic), nařízeními a normami vztahujícími se na zacházení se všemi odsouzenými a zajišťující bezpečnost, pořádek a kázeň, hygienu, práva a povinnosti vězňů. Zároveň zásadním dokumentem při práci s odsouzenými jsou Evropská vězeňská pravidla (2006), která se stala nejvýznamnějším evropským dokumentem upravujícím dodržování lidských práv při výkonu trestu odnětí svobody v členských zemích EU, státech ležících na území evropského kontinentu (Bělorusko, Rusko, Ukrajina), ale i mimo něj (např. USA nebo Japonsko ve statusu tzv. pozorovatelů). 

Evropská vězeňská pravidla mimo jiné v základních principech zmiňují nutnost podporovat spolupráci s externími sociálními službami a v nejvyšší možné míře i zapojení občanské společnosti do vězeňského života nebo zajišťování výkonu trestu odnětí svobody (dále VTOS) tak, aby umožnil OVTOS jejich opětovné začlenění do svobodné společnosti (Rada Evropy, 2006). 

Zároveň Rada Evropy ve svém stanovisku jednoznačně podporuje pracovní a vzdělávací aktivity. Pracovní aktivity odsouzených jsou považovány za základní východisko pro dosažení resocializace, tj. nejprve korekce chování a následně reintegrace do společnosti. Vybraná doporučení zaměřená na pracovní aktivity, která plně podporují resocializaci dle Evropských pravidel jsou:

• „Práce vězňů musí být považována za pozitivní prvek vězeňského režimu a nikdy nesmí být používána jako trest.
• Práce musí mít, pokud možno takovou povahu, aby udržovala nebo zvyšovala schopnost vězňů si po propuštění vydělávat na obvyklé živobytí.
• Vězňům, kterým by to prospělo, zejména pak mladým vězňům, je nutno poskytovat práci, jejíž součástí je odborný výcvik.
• Organizace a metody práce ve vězeňských ústavech se musí způsobem organizace a metodami co nejvíce podobat obdobné práci ve společnosti mimo vězení, aby se vězni připravili na podmínky normálního života v zaměstnání na svobodě.
• Vězni by měli být motivováni, aby část svých výdělků ukládali jako úspory, které jim budou vyplaceny v okamžiku jejich propuštění na svobodu, nebo které mohou být použity pro jiné povolené účely“ (Rada Evropy, 2006, s. 9–10).

Vybraná doporučení zaměřená na vzdělávání, která plně podporují resocializaci dle Evropských pravidel jsou:

• „Každý vězeňský ústav musí usilovat o to, aby všichni vězni měli přístup ke vzdělávacím programům, které budou co možná nejkomplexnější a budou uspokojovat jejich individuální potřeby a brát v potaz jejich ambice.
• Je nutno prioritně připravit programy pro vězně, kteří jsou negramotní nebo neumějí počítat a pro vězně, kteří nemají základní nebo odborné vzdělání.
• Zvláštní pozornost je nutno věnovat vzdělávání mladých vězňů a vězňů se speciálními potřebami.
• Výchovu a vzdělávání je třeba pokládat za součást vězeňského režimu, přičemž vzdělávání by mělo používat tentýž status jako pracovní činnost, vězni však nesmí být finančně či jinak znevýhodněni za svou účast na vzdělávacích programech.
• Každý vězeňský ústav musí dát vězňům k dispozici knihovnu, která bude dostatečně vybavena širokým spektrem rekreačních i vzdělávacích zdrojů, knih a jiných médií“ (Rada Evropy, 2006, s. 11).

Vězeňská služba České republiky (dále jen VS ČR) rozděluje vzdělávací aktivity na formální, které jsou zajišťovány prostřednictvím vlastních školských vzdělávacích středisek, středních odborných učilišť VS ČR a také za pomoci spolupracujících subjektů ze státní i soukromé sféry (např.: základní školy, střední odborná učiliště, střední školy, vyšší odborné školy, vysoké školy apod.). Neformální vzdělávání zahrnuje především vzdělávací aktivity, které jsou součástí programu zacházení (např. všeobecně vzdělávací kurzy, odborné kurzy, rekvalifikační kurzy apod.). Veteška a Fischer (2020, s. 101) toto rozdělení doplňují o informální učení, které není strukturované a institucionálně koordinova­né. Dochází k němu obvykle spontánně a nemá charakter záměrného učení. Má však v rozvoji člověka vysokou důleži­tost, neboť jednotlivec se informálně učí od raného dětství v průběhu celého živo­ta z podnětů plynoucích z jeho okolí (Průcha, Veteška, 2015). Ve vězeňském prostředí se tak může jednat např. o četbu novin, časopisů, odborné literatury apod.

Andragogická intervence má tak v penitenciární péči významnou roli při uplatňování výše uvedených pracovních a vzdělávacích aktivit. Ovšem efektivnost andragogické intervence spočívá především v poradenství a odborné péči, odpovídající individuálním dispozicím odsouzeného – například individuálnímu stylu učení, motivaci a ochotě ke změně chování, inteligenci, schopnostem a dovednostem daného odsouzeného (Veteška a Fischer, 2020). Má-li být takto pojatá intervence efektivní, musí se také zaměřit na práci s trestnou činností, tj. na orientaci na spáchaný čin a na identifikaci kriminogenních rizik a souvisejících faktorů (např. finanční zadluženost, dlouhodobá nezaměstnanost spolu s nízkým stupněm vzdělání, nedostatečné kognitivní schopnosti, různé formy závislostí apod.) a především na jejich eliminaci. Při využívání takto zaměřených programů, které berou v úvahu jednotlivé individuální dispozice odsouzených, narůstá především potřeba využívat sofistikovanějších diagnostických nástrojů a metodických postupů, které také významně ovlivňují poradenský proces.

Souhrnná analýza rizik a potřeb pachatele – SARPO

Diagnostický nástroj SARPO byl v českém vězeňském prostředí zaveden v roce 2012, kdy byla stanovena metodika a proces zpracování komplexní zprávy o odsouzeném v nástupním oddělení věznice. Oblasti, které SARPO zahrnuje, jsou především rodina a vztahy, bydlení, vzdělání a zaměstnání, závislosti, postoje, myšlení a chování. Zájmem společnosti je investovat úsilí do těch odsouzených, kde změna povede ke snížení nebezpečnosti pro společnost. Využití a proces tohoto diagnostického nástroje znázorňuje níže uvedené schéma.

Schéma 1: Využití diagnostického nástroje SARPO

[1] Resocializace bývá nejčastěji zmiňována v kontextu cílené (záměrné) převýchovy dospělých v případech, kdy zejména chování jedince neodpovídá platným normám dané společnosti. Zároveň představuje sociologický koncept, jenž se zabývá procesem mentální a emoční převýchovy člověka, aby byl schopen existovat v jiném prostředí, než na jaké je zvyklý. Resocializace přeučuje kulturní a sociální normy a sankcionuje ty jedince, kteří dobrovolně nebo nedobrovolně opustili tento společenský systém, tak, aby mohli být znovu plně přijati do většinového systému společnosti (Veteška, 2015). Podle (Vetešky a Fischera 2020, s. 105) se procesem resocializace obecně myslí: „přizpůsobování se dospělého či dospívajícího jedince (který již dříve prošel procesem socializace) novému chování a normám“.

Při použití tohoto diagnostického nástroje je hodnocení převedeno do textu a vloženo v podobě komplexní zprávy do Vězeňského informačního systému, kde je k dispozici online všem oprávněným nebo odborným pracovníkům, kteří s odsouzenými dále pracují. Samotná komplexní zpráva slouží jako východisko pro výběr nejvhodnějších strategií v programech zacházení. Ten je pravidelně vyhodnocován a případně dále přizpůsobován rizikům a potřebám odsouzenému. Následně je tento nástroj využíván k zpracovávání hodnocení sloužícího např. jako podklad pro přeřazení odsouzeného do mírnějšího typu věznice a jako podklad pro rozhodnutí o podmíněném propuštění. Zároveň tento nástroj identifikuje u jednotlivců jejich tzv. dynamické rizikové faktory nejohroženějších oblastí, které jsou vodítkem pro následnou intervenci a další odborné (poradenské, edukačně-psychologické) procesy (Veteška a Fischer, 2020).

Neodmyslitelnou součástí procesu hodnocení jsou samotní hodnotitelé, kteří se přímo podílejí na diagnostikování pomocí SARPO a zpracovávání Komplexní zprávy. Mezi tyto hodnotitelé patří vychovatel, sociální pracovník, psycholog a speciální pedagog (Drahý a kol., 2018). Tyto pracovníci jsou specialisté oddělení výkonu trestu a největší měrou se podílí na tvorbě a realizaci programu zacházení, reedukaci[1], resocializaci a reintegraci[2] osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Každý z níže uvedených pracovníků má při využívání diagnostického nástroje SARPO svou specifickou pracovní oblast, na kterou se zaměřuje a přispívá tím k identifikování a charakterizování informací o odsouzeném:

• vychovatel – zaměřuje se na statické faktory (trestní minulost) a adaptaci ve věznici;
• psycholog – riziko újmy (rozbor trestné činnosti s dopadem na oběť), dynamické faktory (např. bydlení. zaměstnání, finance apod.);
• sociální pracovník – dynamické faktory;
• speciální pedagog – protektivní faktory (protiváha rizik, ochranné a tlumící faktory), sebehodnocení (sebereflexivní dotazník).

Tyto informace jsou klíčové pro práci s odsouzenými v průběhu VTOS a pomáhají odborným pracovníkům v procesu resocializace odsouzených. Zároveň tyto informace přispívají i k poradenskému procesu, jelikož po této diagnostice pracovníci věznic znají anamnézu odsouzeného, která představuje popis stavu, souhrn údajů o vývoji jedince, o rodinném zázemí, bydlení, dosaženém vzdělání, a především o jeho trestné minulosti.

Programy zacházení

Programy zacházení jsou důležitým nástrojem resocializačních cílů v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Tento program je povinný pro každého vězně, přičemž je přihlíženo k možnostem a schopnostem každého jedince, k jeho dosaženému vzdělání a pracovním zkušenostem, jako i jeho osobním zájmům. Důležité je, aby odsouzeným vězňům byla zajišťována pomoc již v průběhu výkonu trestu, tj. předtím, než jsou propuštěni na svobodu. K tomu slouží různé programy, jejichž cílem je umožnit odsouzeným přechod ze života vězeňského do občansky bezúhonného života a snížit negativní dopady prizonizace[3] (Veteška a Fischer, 2020). V praxi českého vězeňského prostředí se jedná o tzv. programy zacházení.

Program zacházení upravuje zákon a je určen každému, kdo je odsouzen na dobu delší, než je 90 dní. Zpracovává se na základě komplexní zprávy, kde se bere v potaz délka trestu, charakteristika osobnosti odsouzeného a příčiny trestné činnosti. Zpráva shrnuje výsledky psychologického, pedagogického, sociálního a lékařského posouzení, dále pak výsledky hodnocení rizik a dalších materiálů k osobě odsouzeného. Program zacházení je realizován zejména odbornými pedagogickými pracovníky VS ČR a je jedním z nejdůležitějších nástrojů resocializačních cílů. Samotné poradenství je velmi důležité pro resocializace odsouzeného. Metody praktické resocializace ve vězeňském prostředí se dělí do dvou skupin (Veteška, 2015):

• obecné metody zacházení s odsouzenými: normativní nařízení a pravidla (zákony, předpisy, hygiena), která zajišťují kázeň a chod ve věznici;
• speciální metody zacházení s odsouzenými: pedagogické, andragogické, sociální, psychologické a psychiatrické metody, které jsou zaměřené na individuální či skupinovou práci s odsouzenými.

Poradenství tak patří mezi speciální metody zacházení s odsouzenými v rámci metod praktické resocializace. Při sestavování programu zacházení se vychází ze zjištěných rizik daného pachatele, přičemž se používá výše zmiňovaný diagnostický nástroj SARPO. Program zacházení se pak vyhotovuje podle míry rizika, které může být nízké, střední až vysoké nebo vysoké až velmi vysoké (Veteška, 2015).

V praxi existuje několik druhů programů zacházení:

• program minimálního zacházení (nízké riziko);
• program standardního zacházení (riziko střední až vysoké, důraz je kladen na pracovní a vzdělávací aktivity);
• program speciálního zacházení (riziko vysoké až velmi vysoké, důraz je kladen na speciálně výchovné a vzdělávací aktivity);
• program výstupního zacházení;
• program základního motivačního zacházení (Veteška a Fischer, 2020).

Tvorba programu začíná již v době nástupu jedince do výkonu trestu. To se netýká vazebních věznic, kde se na obviněné vzhledem k presumpci nevinny pohlíží jako na bezúhonné. Po komplexní zprávě se stanoví forma programu zacházení, kdy speciální pedagog vytváří individuální program zacházení. Absolvuje rozhovor s odsouzeným, kde mu představí nabídku vzdělávacích, sociálně výchovných a zájmových aktivit s přihlédnutím k možnostem věznice. Odsouzený si z nabídky vybere, čemu se chce věnovat a zaváže se k plnění daných cílů. Pokud si nevybere nic, musí plnit minimální program zacházení, který je předepsaný vnitřním řádem věznice (Veteška a Fischer, 2020). Programy zacházení obsahují činnosti, které jsou zaměřeny na kulturně výchovnou práci s odsouzenými. Jedná se především o aktivity realizované formou skupinových setkání a vychází z konkrétní nabídky programu zacházení v těchto oblastech:

• vzdělávací oblast – krátkodobé vzdělávací kurzy, vzdělávací soutěže, populárně naučné besedy a přednášky;
• zájmová oblast – znalostní a dovednostní soutěže, sportovní utkání;
• oblast speciálních metod – skupinové poradenství, terapeutická skupina, sociálně psychologický výcvik, sociálně právní poradenství, individuální psychologická a pedagogická péče;
• pracovní oblast – zaměstnání, brigády, práce ve věznici, pracovní terapie (Veteška a Fischer, 2020).

6.2.2  Poradenství ve výkonu trestu odnětí svobody

Ve VS ČR je kladen důraz na poradenství u OVTOS. V tomto kontextu můžeme na poradenství nahlížet jako na specifickou odbornou činnost, s jasně daným cílem, při dodržení nezbytných fází poradenského procesu. Poradenství také můžeme chápat jako samostatnou aplikovanou disciplínu, která se zabývá teorií, výzkumem a praxí v poradenské oblasti. Schopností poradce by mělo být umění dát efektivní radu, a to správným (vhodným) způsobem, zainteresované osobě a ve správnou dobu, tj. ve správný čas (Veteška, 2016). 

Jedince ve VTOS je nutné úspěšně resocializovat a integrovat do společnosti. Z dat Vězeňské služby České republiky vyplývá že recidivita propuštěných jedinců z VTOS je jedna z nejvyšších v EU. Je tedy potřeba vhodně volit intervence pro tyto jedince a pozitivně na ně působit různými přístupy. Pro tento text je ovšem stěžejní edukační pohled (s důrazem na andragogickou interakci a andra­gogická specifika přístupu a práci s cílovou skupinou OVTOS) a poradenství (včetně využití mobilizace lidského kapitálu v integrálně-andragogickém pojetí a základního i odborného sociálního poradenství). Nezbytný je zároveň i pohled resocializační a intervenční, neboť jedině tak lze do­sáhnout pozitivního a optimálního vyvážení mezi aspekty humanitními, sociálními a demokratizačními (Veteška, 2015).

Se zaměřením na poradenství uplatňované ve VTOS můžeme konstatovat, že má různé obsahové zaměření, podle specifických potřeb (např. psychologické, speciálně pedagogické, andragogické, výchovné, kariérní, rodinné poradenství apod.) a problémů (např. dluhy, exekuce, vztahy s rodinou apod.). Níže je uveden výběr z některých zjištěných významných pro oblast poradenství. Tato zjištění byla identifikována pomocí diagnostického nástroje SARPO a souvisejí s charakteristikami odsouzených v České republice:

Bydlení:

• 59,7 % odsouzených má nestabilní nebo žádné bydlení.

Zaměstnání:

• 26,4 % odsouzených nemá žádnou zkušenost z legálního zaměstnání;
• minimálně v průběhu tří let před výkonem trestu se 53,1 % odsouzených ocitlo bez zaměstnání a 46,1 % má zkušenost z nedoložitelné pracovní činnosti;
• dlouhodobou nezaměstnanost (6 měsíců kontinuálně za poslední 3 roky pře aktuálním výkonem trestu) zažilo celkem 44,7 % odsouzených.

Rodina a sociální kontakty:

• z pohledu rodinného stavu dominují svobodní odsouzení (72 %) a s odstupem následují odsouzení rozvedení (19,2 %).

Vzdělání a výchova:

• 83,1 % odsouzených cizinců je schopno alespoň základní komunikace v češtině;
• 49 % odsouzených má základní nebo nedokončené vzdělání;
• pracovní, odborný kurz či rekvalifikaci v minulosti absolvovalo 32,4 % odsouzených, nejčastěji se jednalo o kurz svářečský, na vysokozdvižný vozík, kuchařský, jeřábnický a na motorovou pilu;
• mimo rodinné prostředí někdy v průběhu svého dětství pobývalo 46,9 % odsouzených;
• z toho 11,3 % ve výchovném ústavu, 10,6 % ve věznici a 7,5 % v diagnostickém ústavu;
• nejčastěji identifikovanými patologickými projevy v chování odsouzených jsou krádeže, lhaní a zneužívání alkoholu, drog nebo hraní automatů, celkově bylo nějaké chování, které bylo zařazeno pod kategorii poruchy chování, zjištěno u 46 % odsouzených;
• 37 % odsouzených nějakou část dětství trávilo v závadové vrstevnické skupině;
• kriminální zátěž v rodinném prostředí byla hodnocena jako závažná u 30,8 % odsouzených (Drahý, Hůrka a Petras, 2018, s. 138–140).

Poradenství je vždy řízený proces, který s jedincem ve VTOS vede odborný zaměstnanec. Cílem je najít řešení zdánlivě bez východiskové (momentální či dlouhodobé) situace a postupně se k vytyčenému cíli propracovat. Poradenství však nemusí být jen řešením problémů, ale taky cestou, díky které člověk nalezne například vhodné pracovní zaměření. Níže uvedené podkapitoly se zabývají třemi druhy poradenství z pohledu jednotlivých humanitních disciplín (andragogika a sociální práce), které jsou uplatňovány při práci s odsouzenými.

6.2.3 Andragogické poradenství ve VTOS

Jak uvádí Veteška (2016, s. 55), „andragogické poradenství se v posledních letech vyčlenilo jako samostatná aplikovaná disciplína zabývající se teorií, výzkumem a praxí v poradenské oblasti. Konkrétně se jedná o specializovanou odbornou činnost poskytovanou různým cílovým skupinám dospělých v různých životních etapách a různě obsahově zamřenou“.

K andragogickému poradenství můžeme přistupovat podle Pavlova (2021, s. 64) ze dvou pojetí:

• V užším pojetí je poradenstvím v učení se dospělým (jak se lépe učit, jak efektivně studovat, používat učební strategie, jak zlepšit svůj potenciál docility).
• V širším pojetí jde o poradenství v takových problémech (pracovních nebo osobních) dospělého člověka, které může řešit tím, že si učením osvojí potřebné kompetence, strategie a poznatky, kterými problém zvládne překonat.

Zároveň andragogické poradenství má podle Pavlova (2020) své charakteristiky:

• interdisciplinární (na průniku andragogiky a poradenské psychologie) s prvky transdisciplinarity;
• vychází z humanistického (personálně-humanistickém) paradigmatu orientovaném na rozvoj potenciálu člověka jako učící se bytosti (ale i vztahu poradce – klient);
• přistupuje k problémům klienta v kontextu jeho života a práce;
• uplatňuje komplexní přístup ve smyslu pojetí procesů učení se rozvíjejících celou osobnost člověka, i když řeší konkrétní problémy a učební potřeby dospělých, působí na jejich seberozvoj;
• profesionální – poradenství poskytované odborně připravenými poradci;
• vědecky fundované – založené na ověřených teoretických přístupech, metodách a technikách pomoci klientovi;
• multidmenzionální z hlediska problémů a potřeb klienta, které je připraveno v jeho učení se zlepšovat;
• nediskriminační – je určeno všem dospělým bez rozdílu věku (ve všech etapách života – biodromálně), bez rozdílu nabytého vzdělání, sociálně-ekonomického zázemí, kulturně-etnických a jiných faktorů.

Předmět (objekt) andragogického poradenství má podle Pavlova (2020, s. 64) dvě dimenze: „materiální objekt – dospělý člověk jako společný předmět zájmu více vědních oborů (např. antropologie, psychologie, sociologie, etika aj.) a formální objekt – hledisko, ze kterého zkoumáme materiální objekt a které určuje rozsah působnosti (stimulace procesů učení, sebeučení – koncept docility).

Machalová (2008, s. 66-67) andragogické poradenství chápe jako „poradenské usměrňování a vedení jednotlivců k tomu, aby se rozhodli vzdělávat, aby setrvali v procesu vzdělávání, aby se naučili, jak se učit, aby byli schopni naučené aplikovat v životě“.  Cílem tohoto poradenství je pak pomoci lidem a jejich vedení v rámci, skupinového, hromadného a individuálního poradenství. Zároveň andragogické poradenství je podle Machalové (2008, s. 63) „důležitým prostředkem zabezpečení rovnosti šancí a příležitostí na trhu práce a trhu vzdělávání pro všechny občany.“

V podmínkách VTOS se o andragogice hovoří v kontextu všestranného působení na osobnost dospělého člověka s využitím edukačního působení, které zahrnuje celou řadu možností formálního a neformálního vzdělávání, včetně informálního učení.

Klíčovou oblastí v andragogickém poradenství ve VTOS se pak jeví znalost původní kauzální příčiny vzniku a rozvoje protispolečenských forem chování, což se týká nejen intervence, ale také otázky učení se, vzdělávání a poradenství. To vše prostupuje procesem penitenciární péče a snahou o dosažení korektivních změn ve struktuře osobnosti, tj. resocializací jedince. Andragogika při intervenci a resocializaci využívá poznatky speciální pedagogiky, psychologie, sociologie a dalších disciplín pro následné korektivní ovlivňování dospělých osob. Znalost problémů předchozího vývoje těchto osob je pro tvorbu intervenčních a resocializačních aktivit důležitou podmínkou z hlediska jejich potřebné účinnosti. Tyto problémy předchozího vývoje odborní zaměstnanci věznic znají díky diagnostickému nástroji SARPO (viz kap.1.2) (Veteška a Fischer, 2020).

Vězeňská služba České republiky deklaruje, že při zacházení s osobami ve VTOS je využíváno vzdělávání, tj. formální a neformální vzdělávání, které sehrává důležitou roli v procesu resocializace. Zároveň vzdělávání odsouzených napomáhá sociální rehabilitaci a reedukaci, která je důležitá pro budoucí možné úspěšné začlenění do společnosti. Zásadní roli formálního vzdělávání a rekvalifikačního vzdělávání můžeme následně spatřovat při propuštění na svobodu, díky kterému výše uvedené osoby mohou získat zaměstnaní, bydlení a podílet se na řešení svých závazků z minulosti[4]. Andragogické poradenství je zaměřeno na učení se cílové skupiny dospělých, a to v různých kontextech, situacích, prostředích a podmínkách jejich života (Pavlov, 2020).

Vzdělávání odsouzených upravuje a řídí zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, především v ustanovení § 34 odst. 1 „odsouzeným, u nichž jsou pro to předpoklady, se obvykle umožní, aby získali vzdělání na základní nebo i střední škole, anebo se zúčastnili dalších forem vzdělávání, které jim umožní získat a zvyšovat si svoji pracovní kvalifikaci“. Dále se dle § 36 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, vzdělávacími aktivitami rozumí:

• vzdělávání organizované či realizované středním odborným učilištěm, učilištěm a odborným učilištěm
• vzdělávání vedené či kontrolované zaměstnanci oddělení výkonu trestu (oddělení výkonu vazby a trestu)
• vzdělávání v korespondenčních kurzech a v síti základních, středních, vyšších odborných nebo vysokých škol ČR.

Jak bylo již výše uvedeno, vzdělávání odsouzených je tradičně členěno na formální a neformální vzdělávání. Odborní zaměstnanci tak mají možnost odsouzeným poradit v jejich vzdělávací dráze, příp. výběru možné rekvalifikace nebo profesní orientaci.

Formální vzdělávání je zajišťováno prostřednictvím vlastních školských vzdělávacích středisek středních odborných učilišť Vězeňské služby (dále jen „SOU“) a také za pomoci spolupracujících subjektů ze státní i soukromé sféry (např. základní školy, střední odborná učiliště, střední školy, vyšší odborné školy, vysoké školy a výjimečně i vysoké školy). Formální vzdělávání je zakončeno dokladem o dosaženém vzdělání. Neformální vzdělávání zahrnuje vzdělávací aktivity programu zacházení. Dílčí vzdělávací programy (kurzy) mohou být podobně jako u formálního vzdělávání zakončeny dokladem (certifikátem) o jeho absolvování.

6.2.4 Sociální poradenství ve VTOS

Sociální práce ve věznicích má dlouholetou tradici a sociální pracovník, jak již bylo výše uvedeno je členem odborného týmu zaměstnanců, kteří realizují program zacházení a podílejí se tak největší mírou na procesu resocializace. Samotná role sociální práce se mění v závislosti na rozvoji tohoto vědního oboru v demokratických podmínkách. Dříve samostatná činnost sociálního pracovníka spočívala pouze ve starostech o formality vězňů před koncem výkonu trestu, jako je vyřizování dokladů, sociálních dávek atd. Dnes se plnohodnotně zapojují do tvorby i realizace programů zacházení.

V české legislativě bychom nalezli právo odsouzených na poskytování sociálního poradenství v §16 odst. 10 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (Česká republika, 1999), který uvádí, že „Sociální pracovník věznice zajišťuje odsouzenému právo na poskytování sociálního poradenství, pomoci a podpory v rozsahu stanoveném zákonem upravujícím poskytování sociálních služeb.“ Sociální poradenství dále upravuje §37 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který dělí sociální poradenství na:

Základní sociální poradenství – toto poradenství je poskytováno osobám, které potřebují informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Základní sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství – je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory, poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí, zahrnuje též sociální práci s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností apod. Tato služba obsahuje tyto základní činnosti:

• zprostředkování kontaktu se společenským prostředím;
• sociálně terapeutické činnosti;
• pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.

Sociální poradenství lze obecně definovat jako „základní službu v pomáhajících profesích všude tam, kde se snažíme podpořit člověka v aktivním zacházení s jeho nepříznivou životní situací a v řešení nastalých nebo hrozících nesnází a rizik. Jde také o proces, jenž vytváří podmínky pro osobní růst klientů a který především odstraňuje zábrany jejich osobnostního rozvoje, pomáhá jim řešit jejich problémy a zmírňovat stav životní nepohody.“ (Novosad, 2009, s. 123).

Podle Matouška (2020) je hlavním cílem sociálního pracovníka ve vězení příprava odsouzených na návrat do společenského života po jejich propuštění a posílení soběstačného fungování v souladu se zákonem.

Důležitým prvkem sociální práce s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody jsou specifické podmínky, ve kterých pracují sociální pracovníci a poradci. Je to dáno samotným prostředím věznice, kdy odsouzení často vnímají sociálního pracovníka jako součást represivního systému. Dále jsou to osobní problémy odsouzených, závislosti na alkoholu nebo drogách, nefunkční vztahy v rodinách, nebo zdravotní a psychologické problémy (Ibid).

Günzlová (2020) popisuje 6 stadií ve vývoji motivace ke změně:

1. Prekontemplace (před uvažováním o změně) – nemá náhled, své potíže zlehčuje nebo popírá;
2. Kontemplace – uvažování o možnosti změny, již si připouští, že má potíže, které plynou z jeho závadového chování a jednání; motivace je vyšší, avšak kolísavá, s druhými občas o změně mluví, ale nic pro ni nedělá;
3. Rozhodování a příprava – odhodlání a motivace jsou vysoké; pro změnu začíná dělat konkrétní kroky – nabídka aktivní podpory;
4. Akce – pokus o změnu, kdy je žádoucí povzbudit a podpořit klienta zařazením do vhodného programu, zvýšení časové dotace u individuální práce;
5. Udržování – klient úspěšně prošel stanoveným programem, snaží se na sobě pracovat, účastní se nepovinných akcí, je nápomocen ostatním;
6. Trvalá změna – nastává až po opuštění věznice bez recidivy; v případě selhání se zpravidla klient vrací do 2. stadia kontemplace.

Postpenitenciární péče je důležitým nástrojem prevence recidivy páchání trestné činnosti osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody a základním nástrojem jejich resocializace a integrace. Matoušek (2009) stanovuje dvě podmínky úspěšné resocializace odsouzeného. První z nich je práce s blízkým okolím odsouzeného, které nesdílí a nepodporuje sklon ke kriminální činnosti a může vytvořit silnou vazbu a ovlivnit budoucí jednání. Druhá podmínka je pracovní uplatnění, ve kterém se odsouzený může vnímat jako hodnotný člen společnosti přes zapojení do „normálních“ činností.

V oblasti prevence trestní recidivy prostřednictvím podpory a osob s kriminální minulostí při návratu z VTOS působí rovněž některé nevládní organizace. Tyto organizace poskytují potřebnou podporu osobám s kriminální minulostí ve formě informací o jejich právech a povinnostech, možnostech, dluhového poradenství a hledání pracovního uplatnění. Dluhové poradenství je již ve VTOS jedním z nejvíce využívaných druhem poradenství, jelikož většina odsouzených je zadlužena, ať už kvůli jejich trestné činnosti či z jiného důvodu. Finanční problémy jsou častou příčinou opětovného uvěznění. Jedná se o tzv. „začarovaný kruh“. Bývalý vězeň ze složitého nalézání zaměstnaní vzhledem ke své minulosti není schopen dluhy splácet, dluhy se kupí a vězeň se na základě těchto nepříznivých okolností uchýlí k opětovnému trestnému činu.  Dluhovému poradenství a finanční gramotnosti se ve vazební věznici věnují proškolení sociální pracovníci a neziskové organizace (např. Člověk v tísni, Volonté apod.). Tyto poradenství mohou vězněným osobám poskytnout pomoc jak během výkonu trestu, tak i po jejich propuštění. Hlavním předpokladem dluhového poradenství je aktivní spolupráce klienta s poradcem a důkladné zmapovaní klientovy situace, především jeho jednotlivých závazků, aby mohl být klientem zvolen nejoptimálnější způsob řešení situace. Klienti dluhové poradenství vyhledávají v různých fázích zadluženosti. Většinou v případě, kdy jsou dluhy vymáhány exekučně nebo nejsou schopni splácet delší dobu například ve VTOS Matoušek, 2013).

• Sociálně andragogické poradenství ve VTOS

Andragogické nástroje tvoří základ úspěšné resocializace a integrace jedince do společnosti. Využívaná je především výchova, vzdělávání a poradenství. To jsou klíčové nástroje v práci s odsouzenými. Významná východiska přinesla v posledních několika letech zejména sociální andragogika (Veteška, 2016). V kontextu práce s odsouzenými pak hovoříme o sociální andragogice, která zkoumá vztah mezi sociálním prostředím, sociální situací jedince a jeho edukačním potenciálem (tj. možnostmi a ochotou dále se vzdělávat). „Sociální andragogika se snaží o integraci dospělého jedince do společnosti v průběhu procesu socializace a pomáhá znevýhodněným jedincům prostřednictvím poradenství a vzdělávání řešit krizové a neočekávané životní situace“ (Veteška, 2016, s. 49).

Klíčovým cílem sociální andragogiky v kontextu penitenciární péče je participovat na procesu resocializace především vzdělávacími aktivitami, poradenstvím (např. sociální a andragogické poradenství), zlepšovat sociální vtahy (např. s rodinou), vytvářet adekvátní interpersonální vztahy a napomáhat odsouzeným s respektováním sociálních norem. Poradenství v kontextu sociální andragogiky vychází z požadavku a potřeby udržování kvalitních mezilidských vztahů a vychází z předpokladu, že osoba, která má problémy je současně osobou, která má zdroje potřebné k jejich vyřešení (Srov. Hartl, 2009; Határ, 2012).

Sociálně andragogické poradenství se tak zaměřuje především na dospělé jedince z různých sociálních skupin, kteří se setkávají nebo trpí sociálním znevýhodněním, sociálním vyloučením, sociální deprivací, čímž u nich může dojít k deformaci jejich vztahových a morálních hodnot, postojů a následným osobnostním změnám. Řešení těchto náročných situací, které vyplývají např. z uvěznění, prizonizace, propuštění z výkonu trestu odnětí svobody apod. Řešení krizových a neočekávaných životních situací lze ovlivnit správně aplikovanou poradenskou činností. 

Sociální práce a sociální andragogika mají několik společných znaků (např. postavení v systému věd, vzájemná inter- a transdisciplinarita, cílové skupiny apod. Zároveň mezi těmito disciplínami existují i některé odlišné znaky, mezi které můžeme zařadit cílové skupiny z hlediska věku, vazba na jiné vědní oblasti, metodologické základy apod. (Szábová-Šírová, 2015). Sociální andragogika se stala signifikantním přístupem a východiskem ke sledované problematice obsažené v této kapitoly, což znázorňuje níže uvedené schéma. Právě proto, že splňuje specifické a klíčové atributy práce s dospělými lidmi na základě interdis­ciplinárního ukotvení a rovněž aplikuje vědecké poznatky do každodenní práce s dospělými klienty (Veteška, 2015).

Schéma 4: Sociální andragogika jako průnik praxe sociální práce a teorie vzdělávání dospělých

[1] „Reedukace představuje proces převýchovy, tj. „určitou snahu změnit postoje a chování osob s nežádoucími způsoby chování a zdeformovanými hodnotami či postoji. Týká se např. jedinců s delikventním a asociálním chováním nebo osob ve výkonu trestu odnětí svobody“ (Průcha, Veteška, 2014, s. 233).

[2] Pojem reintegrace můžeme jednoduše definovat: „jako úspěšné znovuzačlenění jedince do společnosti, ke které byl vztah narušen výkonem trestu odnětí svobody“ (Veteška a Fischer, 2020, s. 104).

[3] „Prizonizace je proces psychologické přeměny svobodného, tj. autonomního jedince, ve vězně. Jedná se o tzv. adaptační techniku přizpůsobení se životu ve vězení“ (Veteška a Fischer, 2020, s. 124).

[4] Na mnohé osoby ve výkonu trestu odnětí svobody čekají po propuštění finanční problémy, ať už kvůli jejich trestné činnosti či z jiného důvodu. Dluhová problematika je aktuálním tématem, na který se snaží vězeňská služba reagovat osvětou a vzděláváním odsouzených v této oblasti (Srov. Veteška & Fischer, 2020; Rozum & Tomášek et al. 2016).

Zároveň do sociálně andragogického poradenství bychom mohli zahrnout edukační sociální poradenství, které spojuje výše uvedené andragogické poradenství a sociální poradenství. Toto poradenství podle Machalové (2014) řadíme mezi odborné sociální poradenství – realizované odbornými edukačními prostředky, tj. využití výchovných a vzdělávacích aktivit, metod a didaktických nástrojů, které poskytují jedincům (klientům) přímou a konkrétní sociální pomoc v různých krizových situacích. Edukačně sociální poradenství je spojené s politikou dalšího a celoživotního vzdělávání, poradenství a sociální polity. Je tedy obrazem teoretického průniku, vědeckého a odborného působení na rozhraní vzdělávání dospělých a sociální práce se zaměřením na dospělé jedince (Machalová, 2014). Edukačně sociální poradenství je tak druh specializovaného poradenství, které využívá sociálního poradenství a zároveň pomáhá jedinci (klientovi) řešit jeho problém prostřednictvím vzdělávání a učení se. Machalová (2014, s. 96) uvádí funkce pracovníků v edukačně sociálním poradenství pro dospělé. Zde uvádíme výběr některých funkcí zaměřených do oblasti vzdělávání dospělých:  

• Poradce pomáhá dospělým klientům porozumět tomu, jak používat „zdroje“ učení se, např. zkušenosti druhých osob a zkušenosti poradců, při hledání řešení jejich sociálního problému.
• Poradce asistuje dospělým klientům poradenství při identifikaci a formulování jejich vlastních sociálních, psychologických a edukačních (výchovno-vzdělávacích) potřeb a úloh, ve spojitosti s řešením jejich sociálního problému.
• Poradce vede v poradenském procesu k tomu, aby si byli vědomí osobní zodpovědnosti ve vymezení svých cílů a plánů vlastního vzdělávání a učení se i hodnocení výsledků, v souvislosti s řešením jejich sociálního problému.
• Poradce pomáhá dospělým při výběru, co se mají klienti v procesu výchovně-vzdělávacích aktivit v rámci edukačně sociálního poradenského procesu učit, v souladu s povahou jejich životní situace a v zájmu řešení jejich sociálního problému.
• Poradce u dospělých klientů podporuje sebekritický přístup k učení se a vede klienty k osvojení si vhodných návyků k učení. Podporuje jejich sebereflexi v mezilidských vztazích ve skupině, v průběhu edukačních aktivit v rámci edukačního sociálního poradenského procesu (Machalová, 2014).

Obecně platí, že poradce by měl disponovat řadou profesních a dalších (transverzálních) kompetencí, které mu v praxi umožní efektivní vedení poradenského procesu.

Poradenství optikou sociální andragogiky tak představuje důležitý prostředek zabezpečení rovnosti šancí a příležitostí na trhu práce a trhu vzdělávání pro všechny občany. Zároveň bychom v této oblasti mohli také uvést adekvátní uplatnění se ve společnosti (budování sociálního kapitálu), jelikož sociální andragogika se snaží o udržování kvalitních mezilidských vztahů.